Zápisník

signály.cz » Zápisník » Skoč > Nebo zemři

Skoč > Nebo zemři

3. 8. 2008 3:04

Rubrika: Lifebreath

SKOČ > Nebo zemři

Se svým snowboardem zůstal na skalní římse a musel se rozhodnout: buď umrzne, nebo se vrhne do hlubiny

Tom Murphy seskočil ze sedačky lanovky a nadšeně se rozhlédl. Všude kolem se tyčily alpské vrcholky, všechno pokrýval panensky bílý sníh. Tom, třicetiletý instalatér z jižního Londýna, se 2. března roku 2007 probudil s myšlenkou, že si svůj poslední den dovolené ve francouzském lyžařském středisku Les Deux Alpes náležitě užije. Přivstal si, a protože kamarád, s nímž si poslední večer dopřál pár piv, spal ještě jako zabitý, vyrazil do hor sám.

Dva vleky a sněžný autobus ho vyvezly pod vrchol Dôme de la Lauze (3568 m n.m.), k jedné z nejvýše položených lyžařských tratí v Evropě. Nazul se do snowboardu, natočil se ramenem po svahu, trhl koleny a jel. Nohama vykrajoval do sněhu ukázková esíčka a prkno pod ním jen svištělo.

Jeho plán byl prostý - vyjet ze sjezdovky, pustit se napříč pustou krajinou a po zhruba půldruhém kilometru se dostat k sedačkové lanovce. Když mu cestu překřížilo lano s varovnými nápisy, bez mrknutí ho podjel. Věděl, že pohybovat se v Alpách mimo sjezdovky je nebezpečné, jenže trocha rizika slibovala víc zábavy, navíc počasí bylo skvělé.

   Po chvíli ho však jistota opustila. Okolí bylo pusté a neznámé, lanovka v dáli se kamsi vytratila a nikde živá duše. Zpomalil a nakonec se zastavil. Že by se ztratil?
   Vtom si všiml, že se sníh kolem něj pohybuje. Pak se na svahu utvořila černá prasklina, to jak se sněhový příkrov začal rychlostí blesku valit dolů. Tomovi se na moment zdálo, že se zastavil svět, a potom ho to podebralo.
   Letěl v kotrmelcích dolů. Došlo mu, že ho smetla lavina.

Tom je bezstarostný chlapík s vyšisovanými, nakrátko střiženými vlasy a očima jako pomněnky. Má rád adrenalinové sporty, jezdí na mohutné motorce a třikrát do týdne poloprofesionálně hrává fotbal. Během toulek po světě si už vyzkoušel skoky s padákem, sjezd divoké vody na raftu i bungee jumping. Ve spojených státech, kde vyučoval fotbal, přičichl ke snowboardu a moc si přál skočit s padákem na zádech z mrakodrapu nebo z útesu. Přátelé mu kvůli podsadité postavě a kratším nohám říkají Pořez.
   Ruku mu sice zdobí vytetovaná postava bojovníka, ale není ten typ, co se do všeho žene bez rozmyslu. Vydělává si sice jako stavební dělník, při práci si ovšem udělal maturitu a před dvěma lety se vrátil do školních lavic, aby se vyučil instalatérem. S bratrem a sestrou si opravili dům na londýnském předměstí Suttonu. Na výlet do Alp se vydal s kamarádem ze školy Elliottem Garrettem. Jelikož se však rozhodli ojet na poslední chvíli, ani doma, ani své přítelkyni neřekl, kam to vlastně vyrážejí. Jak s ním teď sníh smýkal svahem, snažil se zachovat klidnou hlavu. Když měl pocit, že je zrovna nohama dole, srovnal snowboard a vší silou se do něj opřel. Narazil na pevný sníh, prudce se odrazil jedním skokem se dostal mimo hlavní nápor laviny.
   Dolů však padal dál. Pak se těsně před ním vynořil černý balvan. Tom si na něm všiml štěrbiny a rychle do ní vrazil prsty. Ležel na břiše a pozoroval, jak se podél něj řítí kvanta sněhu. Vzhlédl: lavina ho snesla o stovky metrů. Tam, kde byl dřív sníh, teď viděl holé skály. Na to, že by se po nich vyškrábal zpátky, nebylo pomyšlení.
   Na snowboardu sotva stál, přesto se jednou rukou pustil kamene a nahmatal v kapse malou vysílačku. „Haló, haló, je tam někdo? Elliotte, slyšíš mě? Slyší mě někdo? Potřebuju pomoc!“ Vysílačka zůstala němá. Byl mimo dosah.
   Zkusil mobilní telefon. Ani ten neměl signál.
   Deset minut zvažoval, co dál. Sedět a čekat? Nikdo nevěděl, kam se vydal. Mohli by záchranáři objevit jeho stopy? Těžko, smetla je lavina.
   Dole v údolí se vinula silnice. A tak se rozhodl: musí se k ní dostat.
   Opatrně se podíval přímo pod sebe. Stěna z ledu a sněhu, z níž vyčnívaly skály, byla téměř kolmá. Takhle šílený sjezd na snowboardu jsem ještě nezažil, pomyslel si. Nadechl se a dodal si odvahy: Dokážeš to! Potom se spustil dolů. Chvíli nechal prkno klouzat, poté rychle přešel do smyku, na okamžik ho ostře zařízl do sněhu, trhavě měnil směr, znovu a znovu. Byla to zběsilá jízda plná skoků; nejdřív mu připadala docela vzrušující. Napadlo ho, že asi takhle nějak, jen ještě o něco rychleji, vypadá vytoužený seskok z mrakodrapu.

   Vzápětí ovšem začal být svah ještě strmější a snowboard stále častěji narážel na kameny. Už spíš letěl, než jel; řítil se dolů až v pětimetrových skocích a jen tak tak se držel na nohách. Brzo byl samá modřina, ale nespadl. Někdy není špatné být pořízek.
   Během patnácti minut se dostal skoro o čtyři sta metrů níž. Skončil tím, že přistál na vršku skalního převisu. Celý udýchaný se posadil, opřel se o skálu a rozhlížel se, kudy dál.
   Zprava sráz připomínal strmě klesající žlab bez jediného výstupku, kde by se mohl zachytit. Vlevo se táhl ledový pás, končící velkou ledovou dírou. Slyšel odtamtud hučet vodu. Opatrně se předklonil, aby si ten otvor mohl lépe prohlédnout. Záhy mu svitlo: ten led je zmrzlý vodopád, který končí v jakési ledové proláklině. Říkal si, že kdyby spadl dovnitř, asi by se nedokázal vyškrábat nahoru. Leda tak na jaře, až led roztaje.
   Dole v údolí viděl horskou silnici. Ale přímo pod sebou měl rozeklanou skálu místy pokrytou ostrůvky sněhu. K nejbližšímu bezpečnějšímu místu to bylo něco ke třiceti metrům – asi třikrát výš, než kolik měří jeho dvoupatrový dům v Anglii. A dál zase jen příkrá skála. Projel jím strach. Raději se znovu opřel o stěnu.
   Uplácal pár sněhových koulí a hodil je dolů. Každá se rozprskla do miliónů vloček. Věděl, že pod ním není nic než tvrdé kamení, a uvažoval, co dál. Nikdo neví, kde je, takže může trvat hodiny, než ho někdo začne shánět. Vysílačka i telefon byly němé. Začalo mu docházet, co musí udělat. Bude to strašně riskantní, ale musí to zkusit.

Nemusím to přežít, uvědomoval si. A tak pro případ, že ho dole někdo najde mrtvého, začal nejbližším psát do mobilu vzkazy na rozloučenou:

VIM, ZE POKUD BUDETE CIST TENTO VZKAZ, BUDU JIZ MRTVY. ZVOLIL JSEM SI SVŮJ OSUD, KRVACIM A STRASNE SE BOJIM

SEDIM TADY A CEKAM, ZE SE NADE MNOU UTRHNE SNIH A VEZME ME S SEBOU

ROZHODL JSEM SE, ZE SE POKUSIM DOSTAT DOMU, ABYCH BYL SE SVYMI BLIZKYMI, VERTE MI, PROSIM, ZE BYCH MOC CHTEL, ABYCH NEBYL TADY, ALE DOMA S VAMI, MAM VAS VŠECHNY RAD

KDYBYCH TO NAHODOU PREZIL, UZ NIKDY NIC TAKOVEHO NEUDELAM
BOZE, ODPUST MI VSECHNO ZLE, CO JSEM KDY UDELAL, SBOHEM

   Potom další dvě hodiny přemýšlel, jestli přece jen neexistuje jiná cesta, jak se zachránit. Na nic nepřišel. Buď skočí, nebo umře.
   Milimetr za milimetrem se posouval k okraji. „Ještě kousek a skočím,“ přemlouval se. A pak zase: „Ještě ne, ještě chvilku … “
   Naposledy se takhle bál, když se na Novém Zélandu rozhodl skočit z kabinky lanovky do hloubky 130 metrů. Jenže tohle nebyl bungee-jump, teď ho nejistilo žádné lano, které by pád zastavilo. Skok, který ho čekal, byl opravdu skoro jako ten vysněný seskok z mrakodrapu, jenže bez padáku na zádech. A navíc jen tušil, co ho čeká dole.
   Znovu se vzepřel na rukách a nepatrně, po milimetrech, se sunu dopředu. „Ne, já nechci … “
   Padal jako kámen, sotva dýchal, zavřel oči, šaty na něm vlály. Celou dobu čekal na náraz.
   Dopadl a svalil se na bok. Pak opatrně zkoušel, jestli může hýbat rukama a nohama. Nic si nezlomil. Podíval se vzhůru a spatřil ledové krápníky. Došlo mu, že dopadl do ledové prolákliny, kterou vytvořil zmrzlý vodopád. Byla plná navátého sněhu, který zmírnil náraz.
   Byl potlučený, přesto se doškrábal k okraji prolákliny a posadil se. Silnice dole byla přece jenom o něco blíž, teď už rozpoznal i barvu aut. Sebral veškerou odvahu a znovu se spustil dolů. Zběsile kličkoval mezi skalními výstupky a snažil se přitom prkno udržet na malých ostrůvcích sněhu.
   Během chvilky se dostal k dalšímu převisu a zkusil se podívat pod sebe. Čekal ho ještě delší sjezd než předtím, a navíc nebylo vidět, kde a jak končí. Pak mu padl do oka kousek lana, které tu nechali horolezci. Zachytil se ho a doručkoval o něco níž, aby viděl až pod převis. Jenže lano bylo krátké; pořád neviděl, co ho čeká dole.
   „Napočítám do pěti, pak skočím,“ rozhodl se. Strach z neznáma byl však větší, nedokázal to. „Počkám, až dole přejedou dvě auta. Až to druhé zmizí, jdu na to … “
   Dvě auta přejela. Poté Tom zavřel oči a pomodlil se: „Pane, pomoz mi, abych ještě někdy viděl svou rodinu.“
   Skočil do neznáma. Hlavou se uhodil o balvan, tělo znovu a znovu naráželo do skály. Tentokrát dopadl hodně tvrdě. Pravým stehnem mu vystřelovala bolest. Pokusil se pohnout nohama, ale nešlo to. Jako by je neměl. Bolelo ho v kříži. V hlavě mu bušilo a cítil, jak se mu po vlasech rozlévá krev. Hlavní byl ovšem pocit: nejsem mrtvý.

Nohy neposlouchaly, a tak se doplazil k okraji srázu jen za pomoci rukou. Díval se dolů a říkal si, že kdyby sklouzl ještě o kousek, dál už by to mohlo být lehčí. Odhadl to špatně. Sletěl o devět metrů a přistál na převisu jen o pár centimetrů větším než jeho snowboard. A sráz pod ním byl strmější, než čekal. S nataženýma nohama, které nedokázal ohnout, se opřel o skálu. Tohle už byl určitě konec.
Celou věčnost mával a křičel na projíždějící auta. Nikdo si ho nevšiml. Když se setmělo, zkusil na auta mávat rozsvíceným displejem mobilu. Nic. Napsal další esemesky:

JE OSM VECER A TRCIM TADY, DOSTAT SE SEM MI TRVALO DVE HODINY A BĚHEM POSLEDNICH SKOKU PŘI ME STALO STESTI. MYSLIM, ZE JSEM SI ASI ZLOMIL LEVOU NOHU

JE TMA A UMRZNU TU. JESTLI SE BRZY NENAJDE VRTULNIK, VYRIDTE KAZDEMU, KDO ME ZNAL, ZE JSEM HO MEL RAD.

TED ZAVRU OCI A DOUFAM, ZE JE JEDNOHO DNE ZAS E OTEVRU. MAM VAS RAD.

   Byl sám, zraněný, k smrti unavený a třásl se zimou. Přestal bojovat.
   Ale jen na chvíli. Pak v něm znovu zvítězil bojovník. Uvědomil si, že je blíž k civilizaci.
   Ne, nevzdám to! Nejdřív si pod záda nahrabal sníh, aby se mohl lépe opřít o skálu. Pak vytáhl mobil a začal nervózně mačkat tlačítka. Našel volbu „vyhledat síť“. Záhy se mu na displeji objevila zkratka jednoho z francouzských mobilních operátorů.
   Jakmile měl telefon signál, automaticky odeslal všechny vzkazy na rozloučenou, které toho dne rodině a své přítelkyni napsal. Jeho nejbližší v Anglii vzápětí zalarmovali londýnskou policii, Scotland Yard, a dokonce i Interpol.
   Tom mezitím vyťukal číslo svého kamaráda, kterého ráno opustil v hotelu. „Elliotte, to jsem já. Trčím v horách, a jestli mi někdo hned nepomůže, tak tady umřu … “
   Elliott, třicetiletý stavební statik z Weybridge, s Tomem celý den zkoušel navázat spojení pomocí vysílačky. Zrovna si v restauraci dával večeři a myslel si, že si z něj Tom střílí. „Jsi živej, jo?“ zeptal se ho. „Kde jsi sakra celej den byl?“
„Mám fakt problém kámo,“ sdělil mu Tom. „Musíš mi pomoct.“
„Nekecej. A víš co, zrovna před sebou mám bezva moučník,“ škádlil ho Elliott. Pak vám uslyšel, jak mu kamarád přerývaně říká: „Ta motorka, co po mně zbyde, bude patřit tobě.“ Elliott si uvědomil, že Tom pláče.
   Teď ho začal brát vážně. Řekl mu, ať hned vypne mobil a šetří baterii. Vzápětí s pomocí hotelového personálu zalarmoval policii a záchranáře. Ti se snažili odhadnout, kde asi Tom může být, a pak se s blikajícími světly rozjeli po silnici, kterou měl pod sebou. Domluvili se, že jakmile jejich blikání uvidí, zatelefonuje jim. Zanedlouho Elliott vysoko na pozadí tmavých hor spatřil pohybující se světlo Tomova mobilu.
   Bylo dost dlouho po půlnoci, když ho posádka helikoptéry objevila. Byl podchlazený, měl naštípnutou kostrč. Za dočasnou nehybnost nohou zřejmě mohl otok. „Ten kluk měl neuvěřitelné štěstí,“ prohlásil jeho zachránce, francouzský policista Hervé Labarde.
   Po ošetření si Tom dopřál horkou koupel a nazítří odletěl domů. Celou cestu měl své skoky před očima. Na letišti se ho otec skoro nazlobeně zeptal: „Co sis, kluku, myslel, že děláš?“ Pak se objali a Toma napadlo: „Už vím, proč jsem tak bojoval o život.“

(John Dyson, R.D. Výběr)

----------------------------------------------------------------------------------------

Při čtení tohoto článku mi procházelo hlavou mnoho otázek, z nichž si už stejně asi na všechny nevzpomenu. Osobně by mě třeba zajímalo, jestli pro Toma vůbec něco Pán Bůh znamená a jak moc svou modlitbu v těch těžkých situacích myslel vážně. Ale ať už je to jakkoli, tak tento příběh opět potvrzuje, že se člověk v těžkých situacích svého života na svého Stvořitele vždy obrátí – vzpomene si. A to, ať už je jeho víra horoucí, vlažná nebo „žádná“. Pokud je náš život v relativním bezpečí a do jisté míry také pohodlí, máme tendenci na Pána Boha zapomínat, nebo na Něj určitě nemyslíme tak často. A právě taková situace se stane živnou půdou pro hřích. Ať už menší, či větší. V tomto příběhu by se to dalo přirovnat k okamžiku, kdy Tom podjíždí lano s varovnými nápisy, přestože si je vědom rizik, která z toho vyplývají. Ale touha po větší zábavě a nevšedních zážitcích je tak silná, že si není schopen sám uvědomit, jak velké je riziko, které podstupuje. Navíc má jasný plán – po dvou a půl kilometrech je sedačková lanovka, ke které se dostane jinou než doporučenou cestou a nic se vlastně nestane. Jasný a neměnný bod v plánu. Ale sám se může již za několik okamžiků přesvědčit, nakolik jsou ty naše pozemské „jasné a neměnné“ plány opravdu tak konstantní. Pusté a neznámé okolí, lanovka se kdesi ztratila a najednou ticho před bouří … Pak se znenadání trhá zem pod nohama, přichází bezmoc a série po sobě jdoucích smrtelných pádů, ze kterých má člověk v těch šťastnějších případech šanci na přežití. I když leckdy jen mizivou. Ale jak je i za tuhle mizivou šanci rád. A jeho otázka? „Pane, Bože jak mě můžeš nevidět?“ „ Proč jsi mě opustil?“

Když se vrátíme zpět na začátek tak můžeme zjistit, co vlastně tyto otázky ve skutečnosti znamenají.

„Pane, ty jsi mi říkal, že nemám chodit sám.“
„A taky jsi mi říkal, že nemám chodit za to lano.“
„Víš, Pane, já jsem Tě asi několikrát neposlechl, když jsi ke mně mluvil.“

Zeptali bychom se znovu, proč jsme sami? Myslím, že by to nebylo správné. Jenomže Pán není jako my a v tom máme neskutečné štěstí, na kterém nemáme vlastní zásluhu. A to je to, že nás Pán má tak rád, jako nikdo.

On s námi je, když vycházíme sami. On s námi je, když podlézáme varovné lano. On s námi je, když se řítíme ze strmých srázů a taky s námi je, když ležíme vyčerpaní na pokraji smrti a ptáme se, proč s námi není. Tak nás Bůh miluje, přestože mnohdy nejsme ani schopni Jeho lásku přijmout. Tak takový je náš Pán. Kéž bychom i v těch těžkých chvílích dokázali říct: „Pane, děkuji, že jsi u mě.“